Možná je to inteligentní náladou, možná je to přeplněním, možná je to Nic než pravdou, možná je to rozchodem, možná je to BF Kennym, který je BFG, ale neví to, protože B je pro mě jen další zbytečné životní hledisko, možná je to tím, že mi jde jen tenhle Maxhton (od Koukona), možná je to tou gumičkou, možná je to dočasnou potencí, tak jí musím využít, než vyprchá, možná je to celoživotním pohledem, který jsem měl až do dnes pasivně opačný, možná je to potřebou blekotat každý den…

…možná je to opravdu tou gumičkou, možná je to citovou myšlenkou, možná je to dlouhodobým plánem napsat něco s uvažováním, možná je to potřeba se zamyslet nad svým celoživotním soužitím, možná je to odpor k dalšímu bodu práce, jímž je update portfolia, možná je to zápal spamu, možná je to letadlo, možná je to tím, že se Milan šel nejspíš zase opít, protože ve 14 odešel a dosud tu není, možná je to Hymim, možná je to logikou, možná je nemocným ZSV.

Možná mám potřebu vypisovat všechny možné podklady a příčiny tohoto záměru, možná jsem jen trochu natvrdlej a línej zamyslet se nad následky svého jednání, možná bych měl ukájet své potřeby, možná je to nedostatkem sexu, možná ta potřeba není sex, možná je to klesajícím počtem pohlavních styků vůči minulému roku, možná brzy všichni budete ve stejném mainstreamu, možná se tomu má manželka začně hrozně smát a opustí mne, jen abych si užil svůj život “inteligentním” způsobem (ve skutečnosti mě chceš jenom potrestat mou mladickou ješitnost, že?).

Budeme pokračovat nic neříkajícím lyrickým úvodem a pak konečně napíšeme něco, co sami chceme a nad čím budeme v reálném čase uvažovat a před Vašimi oči plácat takového mého panáka, který vypadá přesně tak, jak ho konfirmační zkreslení nikdy nevytvoří.

Teze

Aneb má dětská představa. Je zde muž. Chce ženu. Chce jednu ženu na celý život, protože chce mít děti, klid a rodinu. Nechce mít sex, nejistotu a pohlavní nemoci. To je zatím docela normální představa té one či toho one. Na tom není nic špatného, děje se to ve filmech, v románech, často i v životě našich rodičů. Dejme tomu, že část populace se ztotožňuje s tímto příjemným, možná také křesťanským, či slušným, pohádkovým, ideálním, zidealizovaným (ani nevím, co to přesně v tomto kontextu znamená) ba dokonce i normálním názorem.

Mezi hlavní výhody této teze patří možnost mít dítě (s určitým rozumným záměrem při početí), realizace rodinné pohody a jisté formy pocitu bezpečí, “splnění požadavků rodičů”, ze “zoufalých pohledů” konečně mít někoho, s kým můžu dělat to či ono a ne sám. Už nevím, co jsem si vybavoval. Tohle pro brainstorming stačí.

Antiteze

Také rozverný mladistvý život. Je zde lovec. Chce kořist. Na počtu nezáleží. (Dnešní statistický výkaz trvdil, že každý muž má v průměru za život 9 sexuálních partnerek, zatímco ženy jen 5. Že jde o extrémně nízké číslo pod mé představy snad ani nemusím zmiňovat.) Užívat si život, resp. sex, protože život není prioritně o sexu. Snad i tací ví, že je hlavně o alkoholu (haha). Jde to tak trochu dohromady, ale za alkohol se v průměru imho zaplatí víc. Této antitezi snad rozumí většina, takže není třeba se déle rozepisovat.

Výhody? Svoboda, volnost, s tím spojená síla a moc, jistý druh radosti s života. Děti (opět s rozumným záměrem při početí) mít nebudete, ale ani nechcete, protože je to pouze další finanční zátěž, a život je od toho, aby se žil na plno a žití na plno stojí plno peněz. Neustále bych omýlal to samé. Snad chápete, co do této druhé polviny patří.

Nyní si vyberte semi, do jaké skupiny spíše patříte. Zda mezi svaté usedlíky, nebo aktivní děti erósovy. A upřímně! Vím, že jde nejspíše o dosti vyhraněné póly, něco mezi věčným zlem a dokonalou pravdou, ale na jednu stranu tíhnete víc (nebudu Vás obviňovat z vyhraněných postojů, nebojte).

Synteze

V této finální části o třech slokách vysvětlím myšlenku celé anticky konstruované úvahy. Nastíním hrubý postoj člověka k životu. Pokud člověk může, žije život sebeméně rozmanitě. Má koníčky, které sdílí a které ho odlišují. Stejně tak názory, postoje, oblíbené cokoli, každý má rád něco jiného, každému chutná něco jiného a nikdo nemá rád stejné jídlo každý den (až na vynechané výjimky). Pokud už víte, kam tím směřuji, gratuluji. Jsme zvyklí (ošklivý idol), že pokud se něco rozbije, snažíme se to spravit nebo reklamovat (není žádná jiná možnost!), a že se vše časem rozbije. Ať opotřebením, nebo hloupou náhodou.

Představte si, že onen předmět je Váš životní partner (teď to začně být mírně složité). Vy s ním začnete v něčem po 5letém vztahu nesouhlasit a z těch/oněch důvodů si za svým oba stojíte. Máte totiž potřebu ho/ji spravit/reklamovat, ale nejste dosti zruční a vypršela Vám záruka. Postup očekávaný u většiny lidí s trochou razance. To vede k negativním věcem.

Nyní metafora s jídlem. Jistě rádi poznáváte nové věci, u kterých procesu poznávání rozumíte. Rádi se bavíte s člověkem, nyní už partnerem. Zajímate se o jeho/její koníčky, zvyky, rodinu, dovednosti, odlišnosti, oblibené cokoli, pocity, minulost. Postupně o drobnosti, maličkosti, kterých jste si dříve (po 5 symbolických letech) nevšimli, v sexu hledáte něco nového, ale to tam není, protože už moc dlouho “jíte tu samou večeři” a nechutná Vám. Což vede k známým věcem, nic už Vás ve vztahu nepřekvapí, je to nuda.

Z pohledu teze se učíte s druhým žít, tolerujete ho, omezujete se v jeho prospěch, hledáte kompromisy, ustupujete, nebo aspoň začínáte ustupovat (po 5 letech), ale vydíte to jako “vyhovět tomu druhému”. Pokud něco z toho děláte opakovaně, jdete do stereotypu. Někdy nás to stojí mnohé úsilí. Někdy obětujeme úsilí, které bychom jinak mohli věnovat na užitečnou věc, prospěšnou akci nebo na potěšení někoho jiného. Postupem času se z nás stanou duševní trosky vlivem bombardování ve vztahu.

Jistě jsou tyto negativní projevy vhodné, veme-li v úvahu teorii umocnění prožitků horské dráhy, kterou jsem ještě nenapsal, ale pokud nám i z horské dráhy zůstanou trosky, jak na ní budeme jezdit. Tím mám na mysli opravdu to, že postupem času se vše posune buď ke konečnému negativnímu rozhodnutí (rozchod nebo něco horšího), či zásadní omezení v rámci lidské svobody (to také není dosud duševně zdravého jedince vhodné).

Připomeňme si první odstavec synteze. Žijeme život. Ne šedou stuhu, na jejímž počátku kdysi byla duha. Neřeknu Vám, zda jsem spíše pro tezi, či antitezi. Jen jsem chtěl sdělit světu myšlenku, že člověk by měl poznávat neustále bez toho, aniž by zanechal trosky. Jedině tak se bude učit až do své smrti a prožije život na plno. Ne od 30 do 80 let ve svobodném žaláři vlastního srdce.

Jen si vemte, jak jste měli rádi své spolužáky ze základky po 9 letech (některé). Nebo střední. Nebo jak jste měli ve středoškolském věku rádi Vaše rodiče (bez ohledu na pubertu). Nebo jak si někdy rozumí Vaši rodiče. Z dlouhodobého hlediska přirozeně. Tedy jak kvůli sobě někdy pláčí.

Vlastně jsem se tu celou dobu dopatlával k myšlence, která už byla tolikrát řečena, a to: pokud jsou lidé dlouho spolu, začnou se nenávidět (parafráze fráze chceme hlavně to, co nemáme, jen proto, že to nemáme).

Dostali jsme se tam trochu převrácenou oklikou, ale indukcí jsme dokázali pravdivost tohoto trvrzení. Teď je už jen na nás, co si vememe, co si o tom všem blábolu myslíme a proč je na tom něco pravdy.

Kdyby mi takhle vyšel někdy příklad, tzn. aniž bych tušil, že se celou dobu ubírám ke správnému konci a na konci to vyjde na setinu přesně, byl bych rád :-).

A na závěr trocha humorné travestie v podání drobků z MUTZe.

P.S.: Tyhle mladické názory a bleskové postřehy se musí zapisovat, abych měl za 5 let z čeho čerpat :-).

Jak bych to shrnul tento (ještě včera) týden? Čtvrtek hokej, houpačka, webgame srázek a tak… to vlastně minulý čtvrtek, (Rimmer by mohl vyprávět) vedle. A předminulý čtvrtek jsme byli s Osovým bytečkem ve Čtrnáctce.

Pak v Liberci rychle oslavit s boží Anetkou mistrovství a zapařit do Areny. Hezky s Milánkem a jeho Slovanem, že.

Má paměť od soboty utrpěla pár děr, tak, prosím, omluvte mezery v konstantním časovém toku. Obvykle to dělá, když toho zažije moc a navíc se na to ani nevyspí. Hlavně že mám vějíř s Amundsenem. Pamatuju si aspoň tu sobotu?

Konečně prší, tma, předraní

Ještě se něco naučit v KFC, jeden test, děti vyprávějící o šikanování svých učitelů na ZŠ, kometa prohrává, smutek, rohlík, kečup, hroznové pitivo… dělám si pokusně OSP, bída. Šup domů ve 21:53:25, ale pěkně pomalu, protože prší. Miluju déšť. Každá kapka při dopadu vydá jiný zvuk, je to tak rozmanité, tak jako je sníh při dopadu vždy stejný a klidný, právě tak je každá kapka unikátním tónem, který vytváří neopakovatelnou symfonii souzvuků. Ujdu polovinu zastávek na byt, užívajíc si temné, mokré prostředí, odlesky lamp a prosáklé postavy různých postav. Lepší dárek mi ke svátku nikdo nemohl dát.

Na bytě nikdo. Za chvíli dochází Tom s Mončou, jak se pak dozvídám, z baletu. Občas se bavíme, ale většinou mě neruší při dalším OSP testu. Hodní. Opět hrozné výsledky, které se nakonec pochybně ukázali býti nad percentil 95 (proto pochybně a protože jsem to dělal Schmutzkovskou zobecněnou rovnicí).

3 hodiny, asi půjdu spát už. V 7:30 vstávám na scia, abych tam byl dřív (nechápu proč, stačilo 5 minut před 9 omg), nebo kdybych to nemohl najít (tomu říkám sebedůvěra, vždycky to najdu, i když pozdě). Jsou 3:30 a nic. To bude asi tím, že jsem včera šel spát v 5 a předevčírem v 8. Obvykle je tělo na posunu opačným směrem, ne ve prospěch dřívějšího spánku (dnes opět v 9, že). Nakonec mě jímá stres, že v 10 zjistím, že už 9 bylo. Aspoň, že venku prší.

6:30, sám se probouzím po 2,5 hodinách spánku. Zvonění 4 budíků mne teprve čeká. Co teď? Do 6:40 “přemýšlím”, pak se vydávám do koupelny, dělat toust, kafe?, vodu a koukám, jak se ke gymnáziu dostanu. Mám štěstí, jede tam přímý spoj trolejbusem. Jdu, běžím, čekám, jedu. Nastupují mladí lidé, vystupují kolektivně. Nenechávám se ovlivnit a jedu zákeřně o zastávku dál. Dál, ale jistě, lepší než naopak, jak tomu obvykle je.

Proč je svátek?

Šup, šup, OSP, nuda hadr. Stíhám, s pochybami ve stylu “jsem otec, nejsem otec”, jdu si pro čokoládu. Spoustu smsek, otravný svátek. Ty se táhly celý den, utraceno asi 300 Kč. Nemám ty svátky rád, konečně jsme u toho. Lidé Vás spamují, mají práci s kopírováním formulí, otvíráním konceptů, hledáním citátů a přání, drží Vás za ruce a říkají neustále stejné a otravné věci (protože stejné), které ze stejného důvodu nevyzní upřímně.

Potěší mě, když mě někdo potěší unikátním přáním, které jsem ještě neslyšel, nebo když mi popřeje to, co opravdu chci. Štěstí, zdraví a lásku ve významech právě napsaných si nepřeje zřejmě nikdo z nás. Pokud si člověk pod tím pojmem nedokáže nic představit, nebo jen něco vzdáleného, tak by to říkat neměl, protože ví, že neví proč (a hlavně k čemu).

Vypůjčím si populární “Valentýnský” argument, že lidé by na sebě měli být takový celý rok. S tím souhlasím, resp. navrhuji překvapovat lidi dárky v jiný den než jejich svátek a z jiných účelů. Člověku dělá radost právě to nečekané, tak jako mu nejvíc ublíží.

Z ryze racionálních důvodů ty smsky na odpověď také něco stojí a citová bilance zahraničního obchodů je v tomto případě obvykle pasivní. To by stačilo… zpět k sobotě.

Tož jedem do Pardubic, hej?

A nyní teorie v praxi (ZSV úplně mimo, ale to mi bylo egal. Seznámil jsem se zřejmě s budoucí spolužačkou, Markétou?, vedle které jsem seděl, trochu pokecal, posdělil strategie, popřemýšlel, poklidnil se a ulovnil. Co víc si přát.) Nepopřála mi, ale udělala mi větší radost, než kdyby udělala jen, či právě to. Srovnejte si to ;-).

Dávám všechny nutné zdroje do kapes, love dost, mp3, mobil, peněženka, tsuro, ovečka… mm, jo a vodu! Běžím, stíhám, jedu, běžím, nemám love na kartě, běžím, nastupuji, SC-like EC, platím přirážku a jedu. Čtu o kojení (kojte ženy, je to super!) a děkuji za to své mamce. Bylo by to také na úvahu, ale to bych nemusel přeorávat to pole 3 * ročně. Něco s Rathem taky, typický agresivní Čech. Reflex je dobré čtivo do vlaku.

Dohaduju se s Nykki, co a jak a kde a proč a k čemu… nakonec wg sraz padá a jede se na nějaký punkový koncert. Minule, na Animalfestu, to bylo super, tak jsem agilně přitakal s vidinou dalšího půlkila dolů.

EC se porouchalo a někde za? Českou Třebovou přestupujeme urychleně do jiného EC, které tu před hodinou mělo projet, ale neprojelo, protože mělo právě hodinu zpoždění. Akorát. Brm brm, jedu pozdě, kupuju lístek po minulé zkušenosti s rozhazováním, nenápadně jdu, jsem přepaden Nykki s Pájou a vyčítám jim, že špehovat se nemá (pak jsem měl kvůli tomu hlad, protože k obědu jsem neměl nic moc a ještě k tomu jen polovinu tyčinky od Toma k svátku, děkuju). Osud druhé poloviny dopadl podobně jako můj nejistý úmysl jít do nádražního krámu a koupit si jídlo.

Tady to vynechám…

Pánkáčové, točte se!

Jsme v Komárově. Nedávno jsem objevil super skupinu, která se točí – Volant (sosněte si mp3 zdarma a točte se taky). Jak jsem se točili, můžete vidět u mě, u Nykki a u Páji. Stále více zjišťuji, že foťák v ruce sebeméně opilých lidí je nebezpečná zbraň. Měl bych si pořídit černé brýle.

Co Vám budu povídat? Popil jsem pár levných kofol půllitr za 25,- (kolik asi stojí nová v obchodě?), manažerka Pája mi domluvila podepisování na bílé maso, zacvičil jsem si, zabécoval, nic jsem si nezlomil, nikdo mě nepozvracel (málem), pár lidí mě budilo, obešel jsem celou tu budovu, naštěstí jsem rozeznal řeku od silnici včas, takže jsem nepřišel celý od vody a prošel jsem se podívat na hvězdy (plné mraků).

“Schmu tu byl” a šipka na zadek, co víc si může každá holka přát?

Když se dotančilo, holky vzal pán s v brýlích domů, já jsem pak divnou náhodou zavítal do Ponorky, kde jsem se málem utopil v několikaminutové extási neznámého dje, který to uměl. Pak tam pustili nějakého amatéra a pak ještě tekno, ale to mi bylo celkem egal, protože se mi chtělo spát.

Můj nový duševní bratr

Kam vy ptáci? Já jdu dom…

Ukradl jsem něčí vějíř, došel si na záchod a v 5:35 se vydal dom, jak říkal ten druhý, doprava furt a tam je nádr. Jdu a nade mnou asi 200 ptáků a vráněj, hustý, nikdy jsem jich tolik neviděl. Chtěl jsem si je vyfotit, ale utekly. V 6 na nádru, za posledních 8 Kč kupuju sojový řez, neusínám, 6:35 jedu, cvakám, ptám se, čtu, 8:15, budík 8, usínám, 8. Dom, usínám 9, bum je 14… a tady už je konec. Úžasný den, moc moc, no nevim, vypadá to pofidérně, když to neumím vyjádřit, jak to cítím, ale co už. Hřeje to.