Tam sa mal konať akýsi koncert pre piano a husle. U hlavní budovy hudebnej fakulty som sa spytal, kte že to ako je a zopar minut už som vchádzal bez klepanie (!) na luxusnej balkon v Besedovemu domu.

Ta luxusná hudba, ktoru som mohol slyšať predtym, to nebolo iba tak. Sice v pregrame bylo piano a husle, ale mojej oči zapomeli přečitať to “Moravskej orchester” nad tým. Tož som byl prijamně (a aj emočne) prekvapený, že takéto pecky som ešťa neviděl. Od čtvrť na osem do necelej jednadvacatej hodiny som žasol a byl jednou na velkej, kte som sa zoznamil s tvrdym toaletným papierom a neexistujacím mýdlom.

Trochu ma zkamal jeden pan pod námi, ktorý nejspíš svojej priatelke maval neustále před obličejom letákom, aby ju zchladil. Vypadal ako chudák, ona ako barbina, tož aképak copak, až som smutně cítil, ako ho zneuživá, hej. Tož som sa vidal k Terču, kde ma mal čakať FIT v takmer plnej zbroji a již společensky nality. Zašol som si kupiť Golfa za triceťosem koron a postiženu trojku som vyrazil do Technoligickejho parku. Byl odtamdu nadhernej viahled, čo bych Vám to nepovidal.

Do Terča som dorazil nieco po půl desátej, takže tak akorát. Hned som zakempil u poolu a Straikiho a toho druhého (prepač, nepametám si po takých kalbách veškerých nových mon; edit: Jarčec s č č č čč ččččč). Straiky mal vesele na půl černě namalovanu tvár, ktorá zejména vynikla, keď mi podfukně drtil ruky při páce, ale o tom neskor.

Pomalu som přebral štafetu u poolu a postupňo zval takmer všetkých na nieaků tu partičku. Pri tom mi hrdlo chladila litrouva Kofola, ktoru jsem mohol milovať za puhých dvaceť osem koren. To na Terči taktiež lubim. Pan mi ju teda nechtěl nejdřuv predať, pretože som mal gaj culik na prednej straně hlavy, ale nakonac se nechal uchlácholiť. Takto som ich postupně vybojoval za večiar troch.

Padajucie gule nám naštěstie ako minule nikto nepočial, takže zme mohli hráť ako blázni, což nás spieše krotilo, hej? Hlavnie som si hezky zahrol s Honzou, aka Plešikem, bo se tak volá, ale plešaty neije. S nim bola dobrá prča, bo jsem jeho otázky neustale prerušoval mým “high five” a uťekom do pryč. “High five” jsem za večer vyslovil minimálně padesiatkrat a to hovorim iba o jeho čistej forme.

Zejména Karinku malinku (zkušal som jej velikosť a hroznia ma z toho bolelia zaďa, je to chuďák) som zdravil stylom “high five”, “middle five” a “low five” pokaždej, keď som ju 15 minut neviďol. S polem a Blurem zme aj klasicky zabasnili. Teda zpočiatku, hej? Pak so ta zvrhlo v “mškání” (vymyslel Blur!). To se neskor robilo tak, že to byl rým za každým riadkom našej zdanlive nekonečnej basně. Později se z něj odvodilo “mškání”, “mškej” a “mškáme”, “mšoukám” apod. Na můj popud postupně vznikla aj slova ako “mšoula”, “mšoulinka”, “taťka mšoula”, “mšoulov”, “mšoulčata” apod. Tato slova výborně zapadala do vetšiny piasničok, ktorých zmo pak zpivali na juboxov.

Ale aj tak to nemá nič s dočinieniem “high five manie”. Zejména Ondush je v nie pravý skiller, hej!
Čo všetko zme s tým nakombili? A pametám si?

• high five
• very high five (ruka sa dá opravdu vysoko)
• middle five (u pasu)
• low five (u kolen)
• mirror five (oba opačnu ruku, ako proti zrcadle; lze aj doma proti zrcadle)
• fist five (pesťou, resp. kluby)
• kolko je hodin fist five (to sa spytate pola, on za pozrie na hodinky, čimž neviedomky urobie pesť a do něj rychle buchnete)
• udner the leg five (data ruku pod nohu)
• under the two legs five (ohnete se ako pod sebe, až za sebe a tam oběma placnete)
• leg five (dolňou části boty)
• back leg five (to samé, iba zády k sobě)
• random five (zády k sobě a hledáta se)
• ear five (uchem)
• double ear five (obema uchmy)
• forehead five (čeliom)
• kde su všeci five (řeknete “kde su všeci”)
• ground five (ruku dáte až na zem)
• lol high five (keď je nieč lol)
• rofl high five (keď je niečo rofl)
• já jedem high five (řeknete “já jedem”)
• kto počural Fergie kalhoty high five (řeknete “kdo počural Fergie kalhoty high five)
• gey five (keď sa pritom objimate s Odrushem, ktorý mňa však luxusně podepriel, že som si hezky odpočinul, thx)
• ble five (když ležite na tráve, ruku máte nad sebou a rikáte ble)
• Míša high five (keď je tam ta nová Míša a plácnete si s ní)
• Plešiz high five (high five s Plešizem)
• idem močiť high five (keď idete močiť)
• som dement high five (keď mi niekto povie, že som dement a já chci jeho velkolepý objov oslaviť)
• mš hight five (kombinace dvou demencie)
• mobile call high five (keď tou druhou rukou volate)
• overmobile hypotetic high five (se Straikim na telefonu)
• …kotel ostatných, ktoré můj mozok už z krátkodobej paměti naštěstí vypusťol :-)

A čo bylo dál? S Pajusem som si zatančil tango, s Ondrushem som čestně vyhrál paku, se Straikim ji nečestně prohrál, ale bol napitý, takže se to napočitalo, to podvádzanie. Jezdil som s autičkom. Plešiz sa ma stála pýtal, prečo nepijem, tak že som abstinent (dementné otázky, hej?). A na to že prečo, tak pretože som hustý. Už aspoň ednoho zná, jak som vyinvestigoval. Aj zme dobře zatančili a zazpievali na ten jubox, čo tam bežel. Karinka a Pojir mi neustále rozepinali košilu, až se im to jednu povedlo a od tej doby som prohrál. Taká potupa, nechápem. Dalšim hitom aj bylo “tlesk-plác-tlesk-plác-tlesk-doubleplác” na speed apod.

Tož pak zme se asi v jednu zbalili a išli. Stoosemdesať koron za bilec mi Plešiz sponzorovla svou pajdou, za což mu vela ďakujem. Vyšli zme ven, Straiky, ktory byl najviac dodrbaný (hodně aj Blur, ako polo potvrdil) doprovodil Pojira a Karinku malinku domov. Eště som mu tak desať minut volal a pak už snad spí a dobro došel. Beercooler som mu vzal, tak dopohody snaď. Do toho eště chudinka Ferginka kašlala :-(. Aj za stromom, za ktorým mizelo ludie.

Za hodinu zme sa dostali na sto metrou vzdálenu smyčku devadesať devitíky, hej. Ktoru odjela prvá polovica. Druhá šla pre niaké veci na mistej koleije. S polem jsme zme vybehli 8 pater (“8 pater high five”), po krotých se složil do pózy “mořská víla”. Za dalších 30 minuť už zme čekali na druhý rojezď a to v pol čtvrtej. V malej skupince pati chalanov zme zaimprovizovali par Horkýžov slýžov, Stand by you, Skákal pes tuc tuc ft. Mc Necka & Mc Schmutzka, Pásli ouve valaši a jiné nepojmenovanej hovadinhy.

Surf z kolejí až do hlavního prístavu sa odehrál bez prdnutejho kajaku a dokonce zme mali aj sekretárku. No a tým bych asi zkončil. Krásnie svietanie, c’est ca :-) FIT rulez!

Vyrážím rychlou chůzí vzhůru ke Kampusu, tuním, šlapu trávou, bojím se že šlapu do hovna, přebíhám silnici daleko od najezdu na dálnici/sjezdu z dálnice, vzpomínám na otce a zákazu přebíhání dálnic, který později stejně poruším. Všechno včas, mlčení u vchodu stojícího personálu ignoruji hlasitým zvukem uší plných sluchátek.

Beru dve kila oslavných hranolek po 15 Kč, ostrý kečup a Shock na noc, abych tu teď nemusel brečet a zívat. A smrkat. Koupím, zaplatím 90 Kč a jdu s taškou pryč. Rychle svižně a ještě tak 5 minut do zavíračky.

Venku jede bus, tak jdu směr jízdy Pisárky, že se svezu tam a zase zpátky, i když už je 23 a končí normání doprava a začínají mentální rozjezdy. Jenže on je to opravdu autobus a jede jinam. Čekám tedy ještě dalších 30 s než nastupuji do správného trolejbusu. Bohužel pro mě jede z Pisárek do Komínu bez návratu takže tam musím vysotupit a jet nazpět 25 do první zastávky v Novém Lískovci.

Nikam jsem se nedostal, ale po 10 minutách mám najeto cca 5 km a stojím opět Kampusem. Láká mě již cestou na nákup slyšený randál, který pocházel jakoby ani ne 500 m směr les. Po kiláku a půl procházejíc černomodrou tmu a kamenné schody nahodilé velikosti usuzuji, že to zvuk se dokáže vést i více jak 2 km a zní jako “za rohem”.

Přede mnou se vyskytují 3 mladíci, já jdu ovšem chytře doleva, kde je slepá ulička na dálnici a vracím se zpět na most. Jdu suverénně kolem nich až na konec mostu. Vrata na konci mostu jsou opravdu na zámek, ktrerý nejde rukou otevřít. Obracím se tedy zpět a chci jít domů s prohrou v kapse. Johny a hlavně Dave (oba nově poznavší), naopak, mě zastavují. Johny ukazuje jak opilému člověku nevadí z metru a půl skočit do křoví neznámých mixů a já doufám, aby se tam nezamixoval kámen.

Za chvíli tedy i já odkládám tašku před plotem, protože na infiltraci Noci rádií by mě prozradila, a přelézám takticky plot. Ha, to je pohoda, říkám si. Jak jsem drsnej, resp. jsem myslel, že vstup se bude platit až před diskem, ne na koupališti, jak stálo na ceduli se zákazem.

Ale to už nám jde na proti pán v kšiltovce a druhý, co tu děláme, že vstup je támhle (ukazujíc na bránu). Johny podrážděně, ale asertivně reaguje, že se chce vrátit přes most, tedy kudy jsme přišli. Pán v černém přirozeně nesouhlasí, protože zřejmě nevěří tomu, že bychom to nezkusili znovu. Vůbec mě nenapadá, že tam kontrola půjde (k tomu mostu), takže tašku nechávám dle plánu taškou (dvoj hranolky, ostrý kečup a schock, 90 Kč) a jdu dál k bráně.

Čtvrtý týpek se na disko dostal, bo se držel při zemi, než vylezl z křoví. My to obcházeli přes nějaký stadion a most přes koupaliště. Něco ve smyslu “že by tam mohli být psi” rozhodně zavrhuji a jako druhý přelézám plot. Až teď ten most, zelenou pláž, stromy, při zemi, ve tmě. Už jsme skoro u vytouženého mostu, ale slyším hlasy, které také jistou chvíli předtím slyšeli jiné hlasy (ano, nás, resp. Johnyho, který si stěžoval, jací placení slepí pokrytci ti lidé jsou).

Stáhnutí, rychlé přelezení přez plot, Johny ukazuje že to jde i ze saltem a Dejv se zhruba 2 cm na šířku a 4 mm na hloubku řízne do masa na jednom prstu (fakt jak emo) a žádá ode mne nejdříve 2 čisté a poslezé 4 posmrkané kapesníčky, protože mu to prostě krvácelo či co. Postupujeme potichu k mostu, už jen 10 metrů. Zase klasy, 2 minuty skrčeni, postup dál.

Už jsme u mostu, Johny leze jako první nahoru a hned ho tam někdo buzeruje, i když je za plotem na legálním místě. Lezu za ním a přijdivších buzerantů (od slova buzerovat, ne od slova buzerant) se ptám, kde je ta taška a oni “jsme ji vyhodili dolů”. V duchu si říkám “dobrou chuť, vy prolhaná prasata” a skáču opět dolů, abych zkusil ve tmě, pantoflích, trávě, bahnu a jiných odpadcích pohledat večeři. Pět minut bez úspěchu mě usvědčuje v prvotní myšlence.

Přichází jiný týpek a svítí na mě velkou nosící lampou. Ptám se ho, jestli by mi ji nepůjčil, že potřebuji něco najít. Prý “ne!”, zřejmě mi nevěřil. Tak lezu nahoru, protože to nemá smysl a Johny s nimi stále vede kec-válku, kterou očividně umí hodně dobře :-).

Po chvíli už jdeme domů, já bez obědu, Johny bez zadostiučinění a Dejv s natrhlým prstem. Pokud to nebyla rychlostní silnice, tak jsem poprvé přeběhl 4 * za sebou dálnici. Cestou jsme natrefili na hlídku kontrolující mladou čtveřici. Pousmívám se, co asi kontrolujou, jestli mají občanky? =) Já vždy :-P. Když ale ta pěkná holka řekla “táta mě zabije”, usměv zmizel. Strážník navíc následoval slovy “kdo je pil aj je zletilý, tak může jít”, takže mi hned bylo jasné, že slečnám ještě nebylo 18. Prvně jsem tak viděl kontroloval opilý chodící lid.

No, pak už není nic zajímavého, jen cesta domů. Nejdřív pěšky z Pisárek na Mendlák, pak nějakým busem 90 na hlavák, tam hamburger za 20 Kč a jet domů na 1:30. Takže místo ve 23 jsem se zdržel 2,5 hodiny hledáním temného zvuku.

Uff, tak je to ze mě, už si můžu lehnout :-)

Jak bych to shrnul tento (ještě včera) týden? Čtvrtek hokej, houpačka, webgame srázek a tak… to vlastně minulý čtvrtek, (Rimmer by mohl vyprávět) vedle. A předminulý čtvrtek jsme byli s Osovým bytečkem ve Čtrnáctce.

Pak v Liberci rychle oslavit s boží Anetkou mistrovství a zapařit do Areny. Hezky s Milánkem a jeho Slovanem, že.

Má paměť od soboty utrpěla pár děr, tak, prosím, omluvte mezery v konstantním časovém toku. Obvykle to dělá, když toho zažije moc a navíc se na to ani nevyspí. Hlavně že mám vějíř s Amundsenem. Pamatuju si aspoň tu sobotu?

Konečně prší, tma, předraní

Ještě se něco naučit v KFC, jeden test, děti vyprávějící o šikanování svých učitelů na ZŠ, kometa prohrává, smutek, rohlík, kečup, hroznové pitivo… dělám si pokusně OSP, bída. Šup domů ve 21:53:25, ale pěkně pomalu, protože prší. Miluju déšť. Každá kapka při dopadu vydá jiný zvuk, je to tak rozmanité, tak jako je sníh při dopadu vždy stejný a klidný, právě tak je každá kapka unikátním tónem, který vytváří neopakovatelnou symfonii souzvuků. Ujdu polovinu zastávek na byt, užívajíc si temné, mokré prostředí, odlesky lamp a prosáklé postavy různých postav. Lepší dárek mi ke svátku nikdo nemohl dát.

Na bytě nikdo. Za chvíli dochází Tom s Mončou, jak se pak dozvídám, z baletu. Občas se bavíme, ale většinou mě neruší při dalším OSP testu. Hodní. Opět hrozné výsledky, které se nakonec pochybně ukázali býti nad percentil 95 (proto pochybně a protože jsem to dělal Schmutzkovskou zobecněnou rovnicí).

3 hodiny, asi půjdu spát už. V 7:30 vstávám na scia, abych tam byl dřív (nechápu proč, stačilo 5 minut před 9 omg), nebo kdybych to nemohl najít (tomu říkám sebedůvěra, vždycky to najdu, i když pozdě). Jsou 3:30 a nic. To bude asi tím, že jsem včera šel spát v 5 a předevčírem v 8. Obvykle je tělo na posunu opačným směrem, ne ve prospěch dřívějšího spánku (dnes opět v 9, že). Nakonec mě jímá stres, že v 10 zjistím, že už 9 bylo. Aspoň, že venku prší.

6:30, sám se probouzím po 2,5 hodinách spánku. Zvonění 4 budíků mne teprve čeká. Co teď? Do 6:40 “přemýšlím”, pak se vydávám do koupelny, dělat toust, kafe?, vodu a koukám, jak se ke gymnáziu dostanu. Mám štěstí, jede tam přímý spoj trolejbusem. Jdu, běžím, čekám, jedu. Nastupují mladí lidé, vystupují kolektivně. Nenechávám se ovlivnit a jedu zákeřně o zastávku dál. Dál, ale jistě, lepší než naopak, jak tomu obvykle je.

Proč je svátek?

Šup, šup, OSP, nuda hadr. Stíhám, s pochybami ve stylu “jsem otec, nejsem otec”, jdu si pro čokoládu. Spoustu smsek, otravný svátek. Ty se táhly celý den, utraceno asi 300 Kč. Nemám ty svátky rád, konečně jsme u toho. Lidé Vás spamují, mají práci s kopírováním formulí, otvíráním konceptů, hledáním citátů a přání, drží Vás za ruce a říkají neustále stejné a otravné věci (protože stejné), které ze stejného důvodu nevyzní upřímně.

Potěší mě, když mě někdo potěší unikátním přáním, které jsem ještě neslyšel, nebo když mi popřeje to, co opravdu chci. Štěstí, zdraví a lásku ve významech právě napsaných si nepřeje zřejmě nikdo z nás. Pokud si člověk pod tím pojmem nedokáže nic představit, nebo jen něco vzdáleného, tak by to říkat neměl, protože ví, že neví proč (a hlavně k čemu).

Vypůjčím si populární “Valentýnský” argument, že lidé by na sebě měli být takový celý rok. S tím souhlasím, resp. navrhuji překvapovat lidi dárky v jiný den než jejich svátek a z jiných účelů. Člověku dělá radost právě to nečekané, tak jako mu nejvíc ublíží.

Z ryze racionálních důvodů ty smsky na odpověď také něco stojí a citová bilance zahraničního obchodů je v tomto případě obvykle pasivní. To by stačilo… zpět k sobotě.

Tož jedem do Pardubic, hej?

A nyní teorie v praxi (ZSV úplně mimo, ale to mi bylo egal. Seznámil jsem se zřejmě s budoucí spolužačkou, Markétou?, vedle které jsem seděl, trochu pokecal, posdělil strategie, popřemýšlel, poklidnil se a ulovnil. Co víc si přát.) Nepopřála mi, ale udělala mi větší radost, než kdyby udělala jen, či právě to. Srovnejte si to ;-).

Dávám všechny nutné zdroje do kapes, love dost, mp3, mobil, peněženka, tsuro, ovečka… mm, jo a vodu! Běžím, stíhám, jedu, běžím, nemám love na kartě, běžím, nastupuji, SC-like EC, platím přirážku a jedu. Čtu o kojení (kojte ženy, je to super!) a děkuji za to své mamce. Bylo by to také na úvahu, ale to bych nemusel přeorávat to pole 3 * ročně. Něco s Rathem taky, typický agresivní Čech. Reflex je dobré čtivo do vlaku.

Dohaduju se s Nykki, co a jak a kde a proč a k čemu… nakonec wg sraz padá a jede se na nějaký punkový koncert. Minule, na Animalfestu, to bylo super, tak jsem agilně přitakal s vidinou dalšího půlkila dolů.

EC se porouchalo a někde za? Českou Třebovou přestupujeme urychleně do jiného EC, které tu před hodinou mělo projet, ale neprojelo, protože mělo právě hodinu zpoždění. Akorát. Brm brm, jedu pozdě, kupuju lístek po minulé zkušenosti s rozhazováním, nenápadně jdu, jsem přepaden Nykki s Pájou a vyčítám jim, že špehovat se nemá (pak jsem měl kvůli tomu hlad, protože k obědu jsem neměl nic moc a ještě k tomu jen polovinu tyčinky od Toma k svátku, děkuju). Osud druhé poloviny dopadl podobně jako můj nejistý úmysl jít do nádražního krámu a koupit si jídlo.

Tady to vynechám…

Pánkáčové, točte se!

Jsme v Komárově. Nedávno jsem objevil super skupinu, která se točí – Volant (sosněte si mp3 zdarma a točte se taky). Jak jsem se točili, můžete vidět u mě, u Nykki a u Páji. Stále více zjišťuji, že foťák v ruce sebeméně opilých lidí je nebezpečná zbraň. Měl bych si pořídit černé brýle.

Co Vám budu povídat? Popil jsem pár levných kofol půllitr za 25,- (kolik asi stojí nová v obchodě?), manažerka Pája mi domluvila podepisování na bílé maso, zacvičil jsem si, zabécoval, nic jsem si nezlomil, nikdo mě nepozvracel (málem), pár lidí mě budilo, obešel jsem celou tu budovu, naštěstí jsem rozeznal řeku od silnici včas, takže jsem nepřišel celý od vody a prošel jsem se podívat na hvězdy (plné mraků).

“Schmu tu byl” a šipka na zadek, co víc si může každá holka přát?

Když se dotančilo, holky vzal pán s v brýlích domů, já jsem pak divnou náhodou zavítal do Ponorky, kde jsem se málem utopil v několikaminutové extási neznámého dje, který to uměl. Pak tam pustili nějakého amatéra a pak ještě tekno, ale to mi bylo celkem egal, protože se mi chtělo spát.

Můj nový duševní bratr

Kam vy ptáci? Já jdu dom…

Ukradl jsem něčí vějíř, došel si na záchod a v 5:35 se vydal dom, jak říkal ten druhý, doprava furt a tam je nádr. Jdu a nade mnou asi 200 ptáků a vráněj, hustý, nikdy jsem jich tolik neviděl. Chtěl jsem si je vyfotit, ale utekly. V 6 na nádru, za posledních 8 Kč kupuju sojový řez, neusínám, 6:35 jedu, cvakám, ptám se, čtu, 8:15, budík 8, usínám, 8. Dom, usínám 9, bum je 14… a tady už je konec. Úžasný den, moc moc, no nevim, vypadá to pofidérně, když to neumím vyjádřit, jak to cítím, ale co už. Hřeje to.