Osoví Přátelé se dnes rozhodli podniknou menší maraton za práva teplých mečounů a to z České přímo na jejich Osový byteček. Jak a k čemu to všechno dopadlo, co Přátelé pojedli jako poslední večeři a kdo se ztratil v lese, se dozvíte v dnešním díle.

Osoví Přátelé již delší dobu holdují nevázanému nezávaznému životu aniž by to ve společnosti dávali na sobě nějak znát. Míra rozvolnění však dosáhla hranice, kdy se s tím muselo na veřejnost. A proto se rozhodli, že realizují benefiční běh napříč Brnem a to nejen za své názory, ale aby také udělali něco zdravého pro svá těla.

“Tak co kluci, kdy vyběhnem,” zeptal se opatrně Schmu zatímco se slunce plížilo na ranní oblohu nad vinné pole.
“Nemám,” odvětil zamyšlený Ivánek a pokračoval ve svém obvyklém euforním mimózním stavu.
Protože nikdo vlastně vůbec nevěděl, když se do sportu pustit, Milan konečně navrhnul: “Tak někdy večer?”
Všichni řekli buď “ok”, nebo “Milane, ty debile”. Podle toho, jak je zrovna moc prudil, a čekalo se na večer.

Den utekl jako voda… bylo táhlo už na desátou a tendence na stanovení aspoň časového termínu se začali objevovat jako aerosol vedle kastrolu po emulzní reakci topného tělesa s kvasinkami.
“Tak pojedem rozjedem ve 3, jo?,” rozhodl po kruté bezpředmětné bitvě Milan, který jediný smrtelně nekrvácel. Výsledkem oné pře, při které letělo sem a tam pár mrkví, chlebů, paštik a hlavně řízků, byl neskutečný bordel na bojišti.

Klíč v zámku. Zámek v klíči. Bezvědomí opadlo, ale bylo pozdě… “Nazdar přátelé,” ozvalo se z předsíně.
Drobenka ani mrkev nepřestala bez povšimnutí. “K čemu je tady takový bordel? Co se tady dělo? No ale?”
3 vojíni se cítili zahanbeni, protože nezvládli vzít zodpovědnost za své činy a usmysleli si, že by za svůj čin měli být potrestáni. Nejlépe popraveni panem vedoucím!

Ale čas kvapil, Tom šel spát se svým “přeji Vám pěknou noc” a třetí hodina se blížila. Závodníci vyrazili na stanoviště alfa-Česká nočním rozjezdem a nervozita tekla do bot. Taková je válka… Děs z vraždy, kterou na ně konspiračně plánoval velitel, jim natolik nedal spát, že ve městě společně naposledy pojedli hamburgery za 35 Kč. Ano, byly taky drahé, ale smrt si cenu nevybírá.

“Budeme si co půl hodiny volat, jo?” řekl roztřeseným hlasem Milan.
“Dobře, vždycky ve dvojicích a budem se střídat,” stanovil algoritmus Ivan.
Na to nečekaně Milan, myslící stolicí: “Co? Nechápu.”
Za 5 minut úporného vysvětlování už mu to bylo jasné a kluci mohli vyrazit. Cíl byl jasný: Osový byteček!

Ivan vyrazil bezpečnou cestou rozjezdu, zatímco Milánek se Schmutzkou se vydali přes výstaviště. Oba se tak trochu ztratili, jak se dalo očekávat, umístíte-li Osové dementy do neznámého místa. Naštěstí pro jednoho z nich, pro Schmutzku, mu ruplo v hlavě a vydal se včas nalevo. Milanovi ruplo na stranu pravou, a tak došel až k dálnici.

Nebude tu napínat, Ivánek sice urazil 5,5 km, ale Schmutzka i přes 8,1 km dorazil dřív, protože zběsilým strachem utíkal před temnou temnotou, a to za hodinu a 10 minut od startu. Ivánek dorazil za další čtvrt hoďky a Milánek, který potkal Indiány a lekal se v lese jak lékař, dorazil ještě o hoďku později se s svými téměř 11 km. Zatím drží rekord ve vzdálenosti i čase, s kterými se kdo kdy z nás dostal z centra na byt.

Na byt dorazili v klidu, nikdo je tam s nožem v ruce nečekal, a tak se osprchovali a bylo jim dobře. Prošli svou první válkou a přežili ji ve zdraví a pohodě (až na Milana, který se objevil na pár minut v pralese).

Milánek se šel ožrát, bécé si dopřál spánek po výdatném tanci a Schmu s Ivánkem počítačují.

“K*****á kdo je táám?! Je tam ten č***k bécé?! Kurvá Ivané seš to ty?,” řve stále povědomější hlas z telefonu. “Omg to je debil,” pomyslí si Schmu a Ivánek téměř paralelně. “Ivanéé, přijede Maco! Je tam Sochora?,” řve hlas dál, přičemž se snaží udržet rovnováhu svou i svého jazyka. Ivánek taky odkládá telefon.

4:19. Hluboká noc. V zámku zachrastili klíče. A opět. Milan se nemůže trefit do klíčové dírky. Dveře se konečně otevřou a vejde hlučný Milan-alkoholik. Ožralej na mol. “Tyvole byla tam Sabina a Maco a to bylo prostě tak vtipný všechno! A měli jsme všichni hodně piv, ale já měl nejvíc,” chválil se Milánek. “Omg to je debil,” pomysleli si opět zbylí Osoví přátelé.

“K***a Tome já nemám mobil,” zvážněl do té doby společensky naladěný Milan. “A ani mikinu,” dodal zarmouceně. “Do-*****-delee! Si pamatuju esemesku od Klárky, vidím ji přímo před očima, neasi,” otravoval nás pořád. “Omg to je debil,” pomysleli si Schmu s Ivánkem do třetice.

Milánek začínal být čím dál tím hlučnější. “Sakráá, už ale stačilo,” z******l do té doby spící hlas z vedlejší místnosti. “Polib si osovou p***l s p******u rakví ty osovej č***u,” řekl Milan, naštěstí jenom ve své alkoholem zmítané mysli. Nahlas pronesl jenom něco jako „Jdi do p**i.“

A tak si všichni osoví přátelé hodili jablíčko z okna na dobrou noc, poskákali po osových postelích a šli společně spát. Zatím ne do stejné postele. Ráno voněl pokoj jako pivo a Milan voněl jako pivo. A začal další osový den. Ale o tom až příště.

by Ivánek, korektura by Schmutzka (bylo to dosti ostré, proto tolik hvězdiček ;))

Osoví přátelé se naučili, že za světla se nemá větrat. Jakou lekci jim uštědřil další osový den?

Naše trojka se v bytě zabydlela opravdu rychle. Stejně rychle ho dokázala převrátit vzhůru nohama. “Kurva to je bordel,” komentoval situaci notorický alkoholik Milan v době, kdy ještě netrávil 24/7 času na fejsbúku. “Chcípni,” odvětil Schmu. Osoví přátelé si dál žili ve svém nepořádku a sladké nevědomosti.

Když se na trolejbusové osové smyčce vystřídalo mnoho trolejbusů a uběhlo mnoho sochor, rozhodl se Milan, že půjde do hospody. “Bude tam Sabina a Maco,” těšil se předem. “Noo, bude tam Sabina a Maco a ožeru se jak praséé neasi,” posmíval se Schmu. “Milane, ty alkoholiku, nepij,” přidal se Ivánek. Milan se urazil a šel svůj smutek zapít pivem.

Vzápětí v zámku opět zachrastili klíče. Ne, nebyl to Milan, který by se snad rozhodl abstinovat, nýbrž Tom, který přišel z cépeesky. “Tož zase ti komáři, to snad není pravda,” pozdravil a zavelel do útoku s Mladou frontou DNES.

Tom: “Máte tu nějaký bordel, hoši. Vy neuklízíte tady?”
Schmu: “Noo občas jo.”
Tom: “Tož uklízet se tady budé, sakráá. Uděláme směny.”
Schmu: “Hm.”
Ivánek: “Uhm.”

Schmu si nasadil sluchátka. Hned však viděl Tomovu gestikulaci. “Tož Tomé, máš tu nějak hodně kabelů. To je tady ale bordéél na tom stolé, to někdy ukliďté.”

Osoví přátelé se ponořili do hrobového ticha. Tom si na stůl připravil svou tradiční paštiku s rohlíkem. Obojí před konzumací důkladně očuchal. “Asi kontroluje, jestli to není zkažený,” pomysleli si Schmu s Ivánkem a nezapomněli si to napsat na ICQ, i když se nacházeli necelý metr od sebe.

S prohlubující se nocí nabíral na intenzitě i tanec, jenž osovým přátelům předváděl Tom nad svou paštikou. Jednalo se o zcela nový druh tance, který kombinuje prvky tradičních, erotických, ale i masochistických tanců. To když si Tom chtěl propíchnout oko s nožem. Schmu proto jeho půlhodinovou taneční kreaci přerušil. “Sakráá, já usnul. Tož jsi mě mohl vzbudit, Tomé,” zakončil své vystoupení. Osoví přátelé byli v rozpacích, jestli mají tleskat.

A tak se Tom vydal ke spánku, zatím co Schmu s Ivánkem čekali na návrat Milánka. Přijede opilej nebo to vydrží bez pravidelné dávky alkoholu? Odpověď je snad každému zřejmá. Ale jak zareaguje náš spící osový hrdina na Milánkovi alkoholické excesy, to se dozvíte příště.

by Ivánek

Byl skoro večer, tma. Na stropě se vesele houpal ufolustr, který měl být nejbližší dny vyměnen za nový, který měl dokonce svítit i na něco jiného než byla nevyužitá zeď nad Schmuoovou postelí. A proč se houpal? Protože světlo Osovým Přátelům přece nezkazí náladu, a proto nahlas dováděli a dělali koniny.

“Tak já vyvětrám, je tady hrozný vedro,” neustále si stěžoval liberečák Schmu a zcela nevinně otevřel okno.
Příjemný chládek všechny uklidnil. Všechny 3 nutno podotknouti, protože Tom byl zase v té tajemné cépéesce.

Bylo kolem 22 nebo půlnoci, když v zámku opět zachrastili klíče. Naši tři Osoví Přátelé ještě k tomuto zvuku neměli averzi, proto jim to bylo víceméně jedno. Ale všichni pociťovali, jako kdyby opět nědko větral.

“Nazdar přátelé,” ozval se ještě ne všem zcela tak známý hlas a Tom vešel do pokoje s báglem na zádech. Velikou náhodou bylo, že Tom a Schmu mají stejné batohy. Proto vždy Osoví Přátelé drží tak pospolu. Nosí stejné bágly, leží ve stejné posteli… ale o tom až jindy.

“Ahoj, ahoj, ahoj,” ozvali se netrojhlasně Osoví Přátelé, kteří počítačovali na svých počítačích, protože na fyzické aktivity ve 4 je tu málo místa.

Už tak počítačovali za Tomova příchodu dobrých pár vteřin, když tu se najednou ozval: “Vy jste větrali?”
Schmu: “Ano.”
Tom: “Tož při světle jste větrali?”
Schmu: “Ano.”
Tom: “A k čemu jste větrali?”
“Bylo tady vedro, tak jsme chtěli ochladit,” nenapadla Schmua hloupější odpověď.
Tom: “Ale pak tu jsou komáři, Tomé. To nemůžeš větrat, když svítíš,” byl poučen Schmu a od té doby hodil z okna za tmy a při světle pár jablek.

Pak se Tom, vyzbrojen novinami, vrhl na boj proti ošklivým komárům, kteří se drželi sosák tlapky na zdi a ne a ne odbzučet. Ulovil jich dobých 10 kousků a obětoval tomu celou půhodinu, protože správné lovení komárů vyžaduje přesnou mušku a trpělivé ruce, což Tom jako zkušený lovec moc dobře věděl! Někdy bylo třeba čekat i deset sekund, než se mohlo na komára zaútočit. Člověk nikdy neví, co ta mrška udělá.

Ten večer mohli Osoví Přátelé opět sladce spát, protože je neměl kdo bzučet. Ale komáři nebylo to nejhorší, co je v bytě mohlo potkat. Zdaleka…