Začneme upřímným nadpisem.
Možná je to inteligentní náladou, možná je to přeplněním, možná je to Nic než pravdou, možná je to rozchodem, možná je to BF Kennym, který je BFG, ale neví to, protože B je pro mě jen další zbytečné životní hledisko, možná je to tím, že mi jde jen tenhle Maxhton (od Koukona), možná je to tou gumičkou, možná je to dočasnou potencí, tak jí musím využít, než vyprchá, možná je to celoživotním pohledem, který jsem měl až do dnes pasivně opačný, možná je to potřebou blekotat každý den…
…možná je to opravdu tou gumičkou, možná je to citovou myšlenkou, možná je to dlouhodobým plánem napsat něco s uvažováním, možná je to potřeba se zamyslet nad svým celoživotním soužitím, možná je to odpor k dalšímu bodu práce, jímž je update portfolia, možná je to zápal spamu, možná je to letadlo, možná je to tím, že se Milan šel nejspíš zase opít, protože ve 14 odešel a dosud tu není, možná je to Hymim, možná je to logikou, možná je nemocným ZSV.
Možná mám potřebu vypisovat všechny možné podklady a příčiny tohoto záměru, možná jsem jen trochu natvrdlej a línej zamyslet se nad následky svého jednání, možná bych měl ukájet své potřeby, možná je to nedostatkem sexu, možná ta potřeba není sex, možná je to klesajícím počtem pohlavních styků vůči minulému roku, možná brzy všichni budete ve stejném mainstreamu, možná se tomu má manželka začně hrozně smát a opustí mne, jen abych si užil svůj život “inteligentním” způsobem (ve skutečnosti mě chceš jenom potrestat mou mladickou ješitnost, že?).
Budeme pokračovat nic neříkajícím lyrickým úvodem a pak konečně napíšeme něco, co sami chceme a nad čím budeme v reálném čase uvažovat a před Vašimi oči plácat takového mého panáka, který vypadá přesně tak, jak ho konfirmační zkreslení nikdy nevytvoří.
Teze
Aneb má dětská představa. Je zde muž. Chce ženu. Chce jednu ženu na celý život, protože chce mít děti, klid a rodinu. Nechce mít sex, nejistotu a pohlavní nemoci. To je zatím docela normální představa té one či toho one. Na tom není nic špatného, děje se to ve filmech, v románech, často i v životě našich rodičů. Dejme tomu, že část populace se ztotožňuje s tímto příjemným, možná také křesťanským, či slušným, pohádkovým, ideálním, zidealizovaným (ani nevím, co to přesně v tomto kontextu znamená) ba dokonce i normálním názorem.
Mezi hlavní výhody této teze patří možnost mít dítě (s určitým rozumným záměrem při početí), realizace rodinné pohody a jisté formy pocitu bezpečí, “splnění požadavků rodičů”, ze “zoufalých pohledů” konečně mít někoho, s kým můžu dělat to či ono a ne sám. Už nevím, co jsem si vybavoval. Tohle pro brainstorming stačí.
Antiteze
Také rozverný mladistvý život. Je zde lovec. Chce kořist. Na počtu nezáleží. (Dnešní statistický výkaz trvdil, že každý muž má v průměru za život 9 sexuálních partnerek, zatímco ženy jen 5. Že jde o extrémně nízké číslo pod mé představy snad ani nemusím zmiňovat.) Užívat si život, resp. sex, protože život není prioritně o sexu. Snad i tací ví, že je hlavně o alkoholu (haha). Jde to tak trochu dohromady, ale za alkohol se v průměru imho zaplatí víc. Této antitezi snad rozumí většina, takže není třeba se déle rozepisovat.
Výhody? Svoboda, volnost, s tím spojená síla a moc, jistý druh radosti s života. Děti (opět s rozumným záměrem při početí) mít nebudete, ale ani nechcete, protože je to pouze další finanční zátěž, a život je od toho, aby se žil na plno a žití na plno stojí plno peněz. Neustále bych omýlal to samé. Snad chápete, co do této druhé polviny patří.
Nyní si vyberte semi, do jaké skupiny spíše patříte. Zda mezi svaté usedlíky, nebo aktivní děti erósovy. A upřímně! Vím, že jde nejspíše o dosti vyhraněné póly, něco mezi věčným zlem a dokonalou pravdou, ale na jednu stranu tíhnete víc (nebudu Vás obviňovat z vyhraněných postojů, nebojte).
Synteze
V této finální části o třech slokách vysvětlím myšlenku celé anticky konstruované úvahy. Nastíním hrubý postoj člověka k životu. Pokud člověk může, žije život sebeméně rozmanitě. Má koníčky, které sdílí a které ho odlišují. Stejně tak názory, postoje, oblíbené cokoli, každý má rád něco jiného, každému chutná něco jiného a nikdo nemá rád stejné jídlo každý den (až na vynechané výjimky). Pokud už víte, kam tím směřuji, gratuluji. Jsme zvyklí (ošklivý idol), že pokud se něco rozbije, snažíme se to spravit nebo reklamovat (není žádná jiná možnost!), a že se vše časem rozbije. Ať opotřebením, nebo hloupou náhodou.
Představte si, že onen předmět je Váš životní partner (teď to začně být mírně složité). Vy s ním začnete v něčem po 5letém vztahu nesouhlasit a z těch/oněch důvodů si za svým oba stojíte. Máte totiž potřebu ho/ji spravit/reklamovat, ale nejste dosti zruční a vypršela Vám záruka. Postup očekávaný u většiny lidí s trochou razance. To vede k negativním věcem.
Nyní metafora s jídlem. Jistě rádi poznáváte nové věci, u kterých procesu poznávání rozumíte. Rádi se bavíte s člověkem, nyní už partnerem. Zajímate se o jeho/její koníčky, zvyky, rodinu, dovednosti, odlišnosti, oblibené cokoli, pocity, minulost. Postupně o drobnosti, maličkosti, kterých jste si dříve (po 5 symbolických letech) nevšimli, v sexu hledáte něco nového, ale to tam není, protože už moc dlouho “jíte tu samou večeři” a nechutná Vám. Což vede k známým věcem, nic už Vás ve vztahu nepřekvapí, je to nuda.
Z pohledu teze se učíte s druhým žít, tolerujete ho, omezujete se v jeho prospěch, hledáte kompromisy, ustupujete, nebo aspoň začínáte ustupovat (po 5 letech), ale vydíte to jako “vyhovět tomu druhému”. Pokud něco z toho děláte opakovaně, jdete do stereotypu. Někdy nás to stojí mnohé úsilí. Někdy obětujeme úsilí, které bychom jinak mohli věnovat na užitečnou věc, prospěšnou akci nebo na potěšení někoho jiného. Postupem času se z nás stanou duševní trosky vlivem bombardování ve vztahu.
Jistě jsou tyto negativní projevy vhodné, veme-li v úvahu teorii umocnění prožitků horské dráhy, kterou jsem ještě nenapsal, ale pokud nám i z horské dráhy zůstanou trosky, jak na ní budeme jezdit. Tím mám na mysli opravdu to, že postupem času se vše posune buď ke konečnému negativnímu rozhodnutí (rozchod nebo něco horšího), či zásadní omezení v rámci lidské svobody (to také není dosud duševně zdravého jedince vhodné).
Připomeňme si první odstavec synteze. Žijeme život. Ne šedou stuhu, na jejímž počátku kdysi byla duha. Neřeknu Vám, zda jsem spíše pro tezi, či antitezi. Jen jsem chtěl sdělit světu myšlenku, že člověk by měl poznávat neustále bez toho, aniž by zanechal trosky. Jedině tak se bude učit až do své smrti a prožije život na plno. Ne od 30 do 80 let ve svobodném žaláři vlastního srdce.
Jen si vemte, jak jste měli rádi své spolužáky ze základky po 9 letech (některé). Nebo střední. Nebo jak jste měli ve středoškolském věku rádi Vaše rodiče (bez ohledu na pubertu). Nebo jak si někdy rozumí Vaši rodiče. Z dlouhodobého hlediska přirozeně. Tedy jak kvůli sobě někdy pláčí.
Vlastně jsem se tu celou dobu dopatlával k myšlence, která už byla tolikrát řečena, a to: pokud jsou lidé dlouho spolu, začnou se nenávidět (parafráze fráze chceme hlavně to, co nemáme, jen proto, že to nemáme).
Dostali jsme se tam trochu převrácenou oklikou, ale indukcí jsme dokázali pravdivost tohoto trvrzení. Teď je už jen na nás, co si vememe, co si o tom všem blábolu myslíme a proč je na tom něco pravdy.
Kdyby mi takhle vyšel někdy příklad, tzn. aniž bych tušil, že se celou dobu ubírám ke správnému konci a na konci to vyjde na setinu přesně, byl bych rád :-).
A na závěr trocha humorné travestie v podání drobků z MUTZe.
P.S.: Tyhle mladické názory a bleskové postřehy se musí zapisovat, abych měl za 5 let z čeho čerpat :-).
