Jak bych to shrnul tento (ještě včera) týden? Čtvrtek hokej, houpačka, webgame srázek a tak… to vlastně minulý čtvrtek, (Rimmer by mohl vyprávět) vedle. A předminulý čtvrtek jsme byli s Osovým bytečkem ve Čtrnáctce.
Pak v Liberci rychle oslavit s boží Anetkou mistrovství a zapařit do Areny. Hezky s Milánkem a jeho Slovanem, že.
Má paměť od soboty utrpěla pár děr, tak, prosím, omluvte mezery v konstantním časovém toku. Obvykle to dělá, když toho zažije moc a navíc se na to ani nevyspí. Hlavně že mám vějíř s Amundsenem. Pamatuju si aspoň tu sobotu?
Konečně prší, tma, předraní
Ještě se něco naučit v KFC, jeden test, děti vyprávějící o šikanování svých učitelů na ZŠ, kometa prohrává, smutek, rohlík, kečup, hroznové pitivo… dělám si pokusně OSP, bída. Šup domů ve 21:53:25, ale pěkně pomalu, protože prší. Miluju déšť. Každá kapka při dopadu vydá jiný zvuk, je to tak rozmanité, tak jako je sníh při dopadu vždy stejný a klidný, právě tak je každá kapka unikátním tónem, který vytváří neopakovatelnou symfonii souzvuků. Ujdu polovinu zastávek na byt, užívajíc si temné, mokré prostředí, odlesky lamp a prosáklé postavy různých postav. Lepší dárek mi ke svátku nikdo nemohl dát.
Na bytě nikdo. Za chvíli dochází Tom s Mončou, jak se pak dozvídám, z baletu. Občas se bavíme, ale většinou mě neruší při dalším OSP testu. Hodní. Opět hrozné výsledky, které se nakonec pochybně ukázali býti nad percentil 95 (proto pochybně a protože jsem to dělal Schmutzkovskou zobecněnou rovnicí).
3 hodiny, asi půjdu spát už. V 7:30 vstávám na scia, abych tam byl dřív (nechápu proč, stačilo 5 minut před 9 omg), nebo kdybych to nemohl najít (tomu říkám sebedůvěra, vždycky to najdu, i když pozdě). Jsou 3:30 a nic. To bude asi tím, že jsem včera šel spát v 5 a předevčírem v 8. Obvykle je tělo na posunu opačným směrem, ne ve prospěch dřívějšího spánku (dnes opět v 9, že). Nakonec mě jímá stres, že v 10 zjistím, že už 9 bylo. Aspoň, že venku prší.
6:30, sám se probouzím po 2,5 hodinách spánku. Zvonění 4 budíků mne teprve čeká. Co teď? Do 6:40 “přemýšlím”, pak se vydávám do koupelny, dělat toust, kafe?, vodu a koukám, jak se ke gymnáziu dostanu. Mám štěstí, jede tam přímý spoj trolejbusem. Jdu, běžím, čekám, jedu. Nastupují mladí lidé, vystupují kolektivně. Nenechávám se ovlivnit a jedu zákeřně o zastávku dál. Dál, ale jistě, lepší než naopak, jak tomu obvykle je.
Proč je svátek?
Šup, šup, OSP, nuda hadr. Stíhám, s pochybami ve stylu “jsem otec, nejsem otec”, jdu si pro čokoládu. Spoustu smsek, otravný svátek. Ty se táhly celý den, utraceno asi 300 Kč. Nemám ty svátky rád, konečně jsme u toho. Lidé Vás spamují, mají práci s kopírováním formulí, otvíráním konceptů, hledáním citátů a přání, drží Vás za ruce a říkají neustále stejné a otravné věci (protože stejné), které ze stejného důvodu nevyzní upřímně.
Potěší mě, když mě někdo potěší unikátním přáním, které jsem ještě neslyšel, nebo když mi popřeje to, co opravdu chci. Štěstí, zdraví a lásku ve významech právě napsaných si nepřeje zřejmě nikdo z nás. Pokud si člověk pod tím pojmem nedokáže nic představit, nebo jen něco vzdáleného, tak by to říkat neměl, protože ví, že neví proč (a hlavně k čemu).
Vypůjčím si populární “Valentýnský” argument, že lidé by na sebě měli být takový celý rok. S tím souhlasím, resp. navrhuji překvapovat lidi dárky v jiný den než jejich svátek a z jiných účelů. Člověku dělá radost právě to nečekané, tak jako mu nejvíc ublíží.
Z ryze racionálních důvodů ty smsky na odpověď také něco stojí a citová bilance zahraničního obchodů je v tomto případě obvykle pasivní. To by stačilo… zpět k sobotě.
Tož jedem do Pardubic, hej?
A nyní teorie v praxi (ZSV úplně mimo, ale to mi bylo egal. Seznámil jsem se zřejmě s budoucí spolužačkou, Markétou?, vedle které jsem seděl, trochu pokecal, posdělil strategie, popřemýšlel, poklidnil se a ulovnil. Co víc si přát.) Nepopřála mi, ale udělala mi větší radost, než kdyby udělala jen, či právě to. Srovnejte si to ;-).
Dávám všechny nutné zdroje do kapes, love dost, mp3, mobil, peněženka, tsuro, ovečka… mm, jo a vodu! Běžím, stíhám, jedu, běžím, nemám love na kartě, běžím, nastupuji, SC-like EC, platím přirážku a jedu. Čtu o kojení (kojte ženy, je to super!) a děkuji za to své mamce. Bylo by to také na úvahu, ale to bych nemusel přeorávat to pole 3 * ročně. Něco s Rathem taky, typický agresivní Čech. Reflex je dobré čtivo do vlaku.
Dohaduju se s Nykki, co a jak a kde a proč a k čemu… nakonec wg sraz padá a jede se na nějaký punkový koncert. Minule, na Animalfestu, to bylo super, tak jsem agilně přitakal s vidinou dalšího půlkila dolů.
EC se porouchalo a někde za? Českou Třebovou přestupujeme urychleně do jiného EC, které tu před hodinou mělo projet, ale neprojelo, protože mělo právě hodinu zpoždění. Akorát. Brm brm, jedu pozdě, kupuju lístek po minulé zkušenosti s rozhazováním, nenápadně jdu, jsem přepaden Nykki s Pájou a vyčítám jim, že špehovat se nemá (pak jsem měl kvůli tomu hlad, protože k obědu jsem neměl nic moc a ještě k tomu jen polovinu tyčinky od Toma k svátku, děkuju). Osud druhé poloviny dopadl podobně jako můj nejistý úmysl jít do nádražního krámu a koupit si jídlo.
Tady to vynechám…
Pánkáčové, točte se!
Jsme v Komárově. Nedávno jsem objevil super skupinu, která se točí – Volant (sosněte si mp3 zdarma a točte se taky). Jak jsem se točili, můžete vidět u mě, u Nykki a u Páji. Stále více zjišťuji, že foťák v ruce sebeméně opilých lidí je nebezpečná zbraň. Měl bych si pořídit černé brýle.
Co Vám budu povídat? Popil jsem pár levných kofol půllitr za 25,- (kolik asi stojí nová v obchodě?), manažerka Pája mi domluvila podepisování na bílé maso, zacvičil jsem si, zabécoval, nic jsem si nezlomil, nikdo mě nepozvracel (málem), pár lidí mě budilo, obešel jsem celou tu budovu, naštěstí jsem rozeznal řeku od silnici včas, takže jsem nepřišel celý od vody a prošel jsem se podívat na hvězdy (plné mraků).
“Schmu tu byl” a šipka na zadek, co víc si může každá holka přát?
Když se dotančilo, holky vzal pán s v brýlích domů, já jsem pak divnou náhodou zavítal do Ponorky, kde jsem se málem utopil v několikaminutové extási neznámého dje, který to uměl. Pak tam pustili nějakého amatéra a pak ještě tekno, ale to mi bylo celkem egal, protože se mi chtělo spát.
Můj nový duševní bratr
Kam vy ptáci? Já jdu dom…
Ukradl jsem něčí vějíř, došel si na záchod a v 5:35 se vydal dom, jak říkal ten druhý, doprava furt a tam je nádr. Jdu a nade mnou asi 200 ptáků a vráněj, hustý, nikdy jsem jich tolik neviděl. Chtěl jsem si je vyfotit, ale utekly. V 6 na nádru, za posledních 8 Kč kupuju sojový řez, neusínám, 6:35 jedu, cvakám, ptám se, čtu, 8:15, budík 8, usínám, 8. Dom, usínám 9, bum je 14… a tady už je konec. Úžasný den, moc moc, no nevim, vypadá to pofidérně, když to neumím vyjádřit, jak to cítím, ale co už. Hřeje to.
