Osoví Přátelé se dnes rozhodli podniknou menší maraton za práva teplých mečounů a to z České přímo na jejich Osový byteček. Jak a k čemu to všechno dopadlo, co Přátelé pojedli jako poslední večeři a kdo se ztratil v lese, se dozvíte v dnešním díle.
Osoví Přátelé již delší dobu holdují nevázanému nezávaznému životu aniž by to ve společnosti dávali na sobě nějak znát. Míra rozvolnění však dosáhla hranice, kdy se s tím muselo na veřejnost. A proto se rozhodli, že realizují benefiční běh napříč Brnem a to nejen za své názory, ale aby také udělali něco zdravého pro svá těla.
“Tak co kluci, kdy vyběhnem,” zeptal se opatrně Schmu zatímco se slunce plížilo na ranní oblohu nad vinné pole.
“Nemám,” odvětil zamyšlený Ivánek a pokračoval ve svém obvyklém euforním mimózním stavu.
Protože nikdo vlastně vůbec nevěděl, když se do sportu pustit, Milan konečně navrhnul: “Tak někdy večer?”
Všichni řekli buď “ok”, nebo “Milane, ty debile”. Podle toho, jak je zrovna moc prudil, a čekalo se na večer.
Den utekl jako voda… bylo táhlo už na desátou a tendence na stanovení aspoň časového termínu se začali objevovat jako aerosol vedle kastrolu po emulzní reakci topného tělesa s kvasinkami.
“Tak pojedem rozjedem ve 3, jo?,” rozhodl po kruté bezpředmětné bitvě Milan, který jediný smrtelně nekrvácel. Výsledkem oné pře, při které letělo sem a tam pár mrkví, chlebů, paštik a hlavně řízků, byl neskutečný bordel na bojišti.
Klíč v zámku. Zámek v klíči. Bezvědomí opadlo, ale bylo pozdě… “Nazdar přátelé,” ozvalo se z předsíně.
Drobenka ani mrkev nepřestala bez povšimnutí. “K čemu je tady takový bordel? Co se tady dělo? No ale?”
3 vojíni se cítili zahanbeni, protože nezvládli vzít zodpovědnost za své činy a usmysleli si, že by za svůj čin měli být potrestáni. Nejlépe popraveni panem vedoucím!
Ale čas kvapil, Tom šel spát se svým “přeji Vám pěknou noc” a třetí hodina se blížila. Závodníci vyrazili na stanoviště alfa-Česká nočním rozjezdem a nervozita tekla do bot. Taková je válka… Děs z vraždy, kterou na ně konspiračně plánoval velitel, jim natolik nedal spát, že ve městě společně naposledy pojedli hamburgery za 35 Kč. Ano, byly taky drahé, ale smrt si cenu nevybírá.
“Budeme si co půl hodiny volat, jo?” řekl roztřeseným hlasem Milan.
“Dobře, vždycky ve dvojicích a budem se střídat,” stanovil algoritmus Ivan.
Na to nečekaně Milan, myslící stolicí: “Co? Nechápu.”
Za 5 minut úporného vysvětlování už mu to bylo jasné a kluci mohli vyrazit. Cíl byl jasný: Osový byteček!
Ivan vyrazil bezpečnou cestou rozjezdu, zatímco Milánek se Schmutzkou se vydali přes výstaviště. Oba se tak trochu ztratili, jak se dalo očekávat, umístíte-li Osové dementy do neznámého místa. Naštěstí pro jednoho z nich, pro Schmutzku, mu ruplo v hlavě a vydal se včas nalevo. Milanovi ruplo na stranu pravou, a tak došel až k dálnici.
Nebude tu napínat, Ivánek sice urazil 5,5 km, ale Schmutzka i přes 8,1 km dorazil dřív, protože zběsilým strachem utíkal před temnou temnotou, a to za hodinu a 10 minut od startu. Ivánek dorazil za další čtvrt hoďky a Milánek, který potkal Indiány a lekal se v lese jak lékař, dorazil ještě o hoďku později se s svými téměř 11 km. Zatím drží rekord ve vzdálenosti i čase, s kterými se kdo kdy z nás dostal z centra na byt.
Na byt dorazili v klidu, nikdo je tam s nožem v ruce nečekal, a tak se osprchovali a bylo jim dobře. Prošli svou první válkou a přežili ji ve zdraví a pohodě (až na Milana, který se objevil na pár minut v pralese).
